Echinocereus tamaulipensis

ECHINOCEREUS TAMAULIPENSIS (Werderm.) Michael Lange subsp. TAMAULIPENSIS

Echinocereus tamaulipensis MH 124

Echinocereus tamaulipensis (Werdermann) Michael Lange, Kakt. und and. Sukk., 46: 139, 1995

Wilcoxia tamaulipensis Werderm., Kakteenkunde, 8: 86, 1938

Echinocereus tamaulipensis Frič, Moeller´s Deutsche Gärtner-Zeitung, 41: 441, 1926, nomen nudum

Wilcoxia tamaulipensis Werderm. var. brevispina A. Cartier, Maandbl. Liefhebb. Cact. Vetpl., 3: 123, 1990

Jméno druhu bylo vybráno tak, aby připomínalo místo výskytu – mexický stát Tamaulipas.

Popis

Stonek válcovitý, jednotlivý, zřídka větvený, vzpřímený, štíhlý, 15–25 mm silný, 100–400 mm dlouhý. Pokožka zelená, v období delšího sucha načervenalá; žeber asi 10, nízká, 2–4 mm široká i vysoká, kořen hlízovitý, podobný bramboře či tuřínu. Areoly okrouhlé, 1–2 mm široké, 3–7 mm vzájemně vzdálené. Okrajové trny přímé, štětinovité, 1–4 mm dlouhé, bělavé tmavě proužkované, radiálně uspořádané, v počtu 15–20; středové trny hnědočerné, v počtu 3–10, přímé, neohebné, více či méně odstávající, 2–5 mm dlouhé. Poupata červená, hustě otrněná; květy nálevkovité, 50–75 mm dlouhé, 70 mm široké, růžové až purpurově fialové, s tmavším jícnem; květní trubka 15–22 mm dlouhá, 5–15 mm široká, tmavě zelená až hnědavá, porostlá bílými až hnědými, 10 mm dlouhými trny v trsech po 15–20, s bílou vlnou; okvětní lístky 30–40 mm dlouhé, 3–4 mm široké; čnělka bělavá, 25 mm dlouhá, blizna světle zelená, s 8–12 rameny; tyčinky bělavé, u báze zelenající, 5–13 mm dlouhé, prašníky žluté. Plod kulovitě-oválný, zelený, asi 2,5 měsíce po odkvětu dozrávající a červenající, 15–20 mm dlouhý a 15 mm široký, se zaschlým zbytkem květu. Semena tmavě hnědá, kulovitá, 0,8-0,9 mm velká, testa perforovaná s drobnými bradavkami.

Variety a formy

Michael Lange popsal v roce 1995 dva poddruhy: subsp. deherdtii a subsp. waldeisii, kterou v monografii o rodu Echinocereus z roku 1998 řadí jako synonymum subsp. deherdtii. Liší se hlavně krémově žlutou barvou květu, odstávajícími trny a také místem výskytu, jež zaujímá nejjižnější část areálu výskytu druhu. Rostliny jsou nalézány v hraniční oblasti států Tamaulipas a San Luis Potosí, narůstají až dvojnásobné délky než nominátní poddruh.

Pozor, byl vytvořen ještě Echinocereus tamaulipensis subsp. waldeisii (Haugg) Michael Lange Kakteen und and. Sukk. 46: 142. 1995 – viz též text o subsp. deherdtii

Výskyt a rozšíření

Typová lokalita není přesně známa, Werdermann v prvopopisu uvádí pouze velmi široký pojem – Tamaulipas, Mexico. Werdermann tuto informaci a rostliny, na základě kterých sestavil popis, získal od kalifornského pěstitele Hummela. Dle současných znalostí je oblastí výskytu Tamaulipas: Jaumave (MZ 810, MH 124), Nuevo Guerrero (Rep 415) a také jižní Coahuila: Hipólito (L 1204, SB 869), San Vincente (Rep 475), dále General Cepeda. Doprovodnou kaktusovou vegetaci tvoří Coryphantha macromeris, C. valida, Echinocereus conglomeratus, E. merkeri, E. stramineus, Echinocactus texensis, Epithelantha micromeris, Ferocactus hamatacanthus, Leuchtenbergia principis, Opuntia bulbispina, ve státě Tamaulipas pak přibývá Ancistrocactus scheeri, Ariocarpus trigonus, Astrophytum asterias, Echinocereus fitchii, E. pentalophus, Ferocactus (Hamatocactus) setispinus, Mammillaria heyderi, M. multiceps a M. sphaerica. Rostliny rostou na písčitohlinitých půdách v pouštních křovinách v nadmořských výškách 1100–1400 m ve stínu opadavých keřů, kde hledají oporu pro své dlouhé stonky.

Poznámky

Echinocereus tamaulipensis byl původně v roce 1938 popsán Werdermannem jako Wilcoxia tamaulipensis a Backebergem chybně interpretován podle obrázku W. poselgeri jako rostlina s „více zřetelnými“ centrálními trny. Rod Wilcoxia je ovšem řadou autorů uznáván dodnes, také v nabídkách semen se pod tímto rodovým jménem objevují častěji. Není divu, jejich šlahounovité stonky (oproti mnohem silnějším a kompaktnějším stonkům rostlin rodu Echinocereus) je velmi dobře odlišují. Stavba květů, plodů i semen ovšem jednoznačně ukazují na příslušnost k rodu Echinocereus. E. F. Anderson druh tamaulipensis neuznává a řadí ho mezi synonyma E. poselgeri. Stejně tak N. P. Taylor ve své knize o rodu Echinocereus. V Atlasu kaktusů Halda řadí E. tamaulipensis k E. poselgeri, u kterého uvádí mimo jiné i výskyt ze severního a jihozápadního Tamaulipasu. Lange, který uznává E. tamaulipensis jako samostatný druh, pak se společníky v knize Echinocereus uvádí jako oblast výskytu Mexiko, jižní Coahuila: Hipólito – General Cepeda a tedy paradoxně vůbec výskyt v Tamaulipasu, podle kterého má druh své jméno, neuvádí. Rostliny, které jsem získal s tímto jménem jsou snadno odlišitelné od E. poselgeri i E. poselgeri subsp. kroenleinii.Jsou z renomovaných zdrojů, a tak se přikláním k názoru Langeho a jeho spolupracovníků, kteří mají své vnímání E. tamaulipensis podložené rozsáhlými terénními zkušenostmi. Že je E. tamaulipensis svébytná rostlina zjistil už A. V. Frič, který ho již v roce 1926, v době, kdy byl uznávaný rod Wilcoxia, zařadil do rodu Echinocereus. E. tamaulipensis je z hlediska příbuzenských vztahů řazen na spojnici E. poselgeri a E. leucanthus.

Literatura

Anderson E. F., The Cactus family, p. 244, 2001

Backeberg C., Die Cactaceae, 4: 2074, 2079, 1960

Blum W., Lange M., Rischer W. et Rutow J., Echinocereus: Monographie, p. 280, 1998

Bravo H., Las Cactáceas de México, 1: 400, 403, 1978 Je to možné, že to psala svobodná, ale tato citace se uvádí s tímto jménem, možná z důvodů návaznosti na druhý díl (jako např. E. F. Anderson, The Cactus family…)Ten první díl psala jenom samotná Bravo, a měla být ještě svobodná, od druhého dílu (1991) to psala s Mejoradou

Halda J., Atlas kaktusů 1988, 11/1988 Echinocereus poselgeri Lem. Tady je potřeba opsat název toho listu (číslo a název druhu)

Taylor N. P., The genus Echinocereus, p. 137–139, 1985

Pěstování

Kultivace není při pěstování v propustném minerálním substrátu, s občasnou zálivkou, obtížná. Rostliny však rostou pomalu a květů se spíše dočkáme u roubovanců, např. na Eriocereus jusbertii nebo Trichocereus pasacana. Pravokořenné rostliny není snadné přivést do květu. Rostliny mají tendence usychat a shazovat poupata, předčasná zálivka zase vede k přeměně poupat v odnože. Dlouhé výhony mají tendenci poléhat a lámat se; je vhodné je vyvazovat. Všem milovníkům rozmanitosti doporučuji tyto rostliny určitě zařadit do sbírky, kterou zpestří zajímavým tělem, které zjara ozdobí typicky „echinocereusovým“ květem. A pokud máte velké kulovité kaktusy a je vám líto toho místa mezi jejich květináči – dejte tam wilkoxii – štíhlým tělem se hravě protáhne třeba mezi ferokaktusy.

TOPlist