Mammillaria hernandezii

   Tuto mamilárku jsem měl už v době, kdy jsem byl "okýnkář" a bydlel u rodičů. To musí být přes čtvrt století. Vzpomínám si, jak jsem byl nadšený, když poprvé vykvetly. Ty veliké svítivě fialové květy! Rostlinky odvál čas a delší dobu nebyly v mojí sbírce. Až asi před čtyřmi lety jsem si všimnul několika maličkých rostlinek na burze v Chrudimi. Prodejce nepatřil mezi známé pěstitele, byl to takový dědula, který měl mezi spoustou nezajímavých kytek pár hernandezek roubovaných na malé echinopsy. Říkal, že to nebyly roubované odnože, ale semenáčky z peiráků, tak jsem si tři vzal. Další rok krásně kvetly a na jaře udělaly první plody.

   Mammillaria hernandezi byla popsána roku 1983 Glassem a Fosterem, tedy celých pět let poté, co ji objevil Felipe Hernandez, bratranec dalšího Felipe, tentokráte Otero, znalce mexické kaktusové flóry. Rostlina se rozšířila se sběrovkou FO 023. Po kom má jméno, je jasné.

Bez květů je k nenalezení

   Když jsem na podzim roku 2015 poprvé zavítal na jih od Mexico City, chtěl jsem tuto miniaturku vidět na jejím přirozeném stanovišti. Bylo 11. listopadu, dopoledne jsme navštívili lokalitu Mammillaria napina a Mammillaria pectinifera a zůstalo nám ještě trošku času, tak jsme změnili plán a ještě odpoledne zkusili nalézt hernandezku. Měl jsem tři gsky, to by bylo, abychom je nenašli! Z hlavní cesty jsme sjeli na Concepcion Buenavista a hledali cestu co nejblíže ke koordinátám v Sierra Mixteca. První pokus - patnáct set metrů, říkám, to dáme. Ale kamarádi říkali, že je to daleko. Tak jsme zkusili další cestu. Jedna "tóčka", jak se rusky gpska řekne, byla asi osm set metrů, druhá opět půldruhého kiláku. Ta druhá vypadala schůdněji, tak jsme se tam vydali. Pěkná procházka. Terén se postupně zvyšoval, pak už byla jen holá skála a dvě stovky metrů před lokalitou kaňon jako kráva! Smutně jsem hleděl k hernandezkám, nafotil jakousi jinou mamilárku a vracel se mezi krásnými kvetoucími ferokaktusy zpátky. Cestou se mi to rozleželo a tak jsem zkusil ještě poslední lokalitu. Kurde, takový kopec! A po deštích z něj crčela po skalách voda. Vůbec se mi tam nechtělo. Ale když už jsem dojel až sem?!! Tak hurá nahoru. Času bylo málo, slunce už se sklánělo k obzoru, tak jsem o závod šplhal na kopec, chvílemi jsem musel odpočívat, abych popadl dech. Kdo mě znáte z terénu, potvrdíte, že když se zakousnu, jedu až na krev. Nakonec jsem na samém temeni hory našel loučku a začal hledat. Ono se řekne hledat... Nemít přesnou gpsku, těch pár rostlinek se zavadlými květy bych stěží našel. A to jsem lezl po čtyřech. V husté nízké trávě byly k nenalezení. A při nízkém slunci se nedaly ani pořádně fotit. Každopádně jsem šťastný, že jsem je mohl v přírodě vidět. Stálo to za to! Sudijní číslo PA 1942.

Na cestě k Mammillaria hernandezii

   V kultuře jsou rostlinky citlivé na přelití, zvláště v horku, většinou se pěstují roubované. Dobře rostou na většině podnoží, kde ale ztrácejí ráz miniatury. Možná roubování na malou M. gracilis, jak jsem viděl v případě M. goldii u Franty Nechvíla by mohlo zachovat charakteristiku miniatury. Možná bych poopravil několik léta přepisovaných omylů. Mnozí autoři píší, že M. hernandezii má kryptokarpické plody a velká semena jako jiné velkokvěté mamilárie. Podle mých zkušeností z kultury hernandezka po uzrání semen plody aspoň částečně vystrčí nad úroveň trnů. Tak jak to dělá např. M. pectinifera. Část semen se dostane nad trny, část zůstane pod nimi. Semena nejsou velká jako u mamilárií z okruhu M. saboae. A klíčila mi lépe čerstvá. Nemusíte se mnou souhlasit. Co se týče příbuzenských vztahů, někteří botanici řadí M. hernandezii k M. pectinifera a M. solisioides, se kterými mají stejnou dobu květu, jiní ji řadí do blízkosti M. deherdtiana, M. dodsonii a M. napina. Někteří ji dokonce považují za jakousi neotenickou formu M. napina. Na závěr dávám fotografii bělokvěté M. hernandezii. Rostlina s bílým květem byla pozorována v přírodě, jestli jsou naše rostliny jejími potomky, nebo se jedná o spontánní mutaci v kultuře, se už asi nedozvíme.

TOPlist