Echinocereus tamaulipensis ssp. deherdti

ECHINOCEREUS TAMAULIPENSIS (Werderm.) Lange subsp. DEHERDTII Michael Lange

Echinocereus tamaulipensis (Werdermann) Michael Lange subsp. deherdtii Michael Lange, Kakt. und and. Sukk., 46: 140, 1995

Echinocereus poselgeri var. waldeisii fa. deherdtii Parker 1996:6 nom. nud.

Echinocereus tamaulipensis subsp. waldeisii (Haugg) Lange Kakt. und and. Sukk., 46: 142, 1995

Echinocereus waldeisii E. Haugg Kakt. and Sukk. 45(1):6, 1994

Rostlina dostala jméno na počest sběratele kaktusů a majitele belgické firmy obchodující s kaktusy, Cyrilla de Herdta. Druhové jméno vyjadřuje původ – roste v mexickém státu Tamaulipas. 

Popis

Stonek válcovitý, většinou jednotlivý, později často se větvící; jednotlivé stonky štíhlé, 15 mm silné, až 1 metr dlouhé; pokožka zelená až šedozelená. Žebra nízká, lehce hrbolatá, v počtu 6–8; kořeny podlouhle (vřetenovitě) hlízovitě ztlustlé, barvy hlízy bramboru, často ve větším počtu nahloučené; areoly okrouhlé, 1,5 mm široké, 5–8 mm od sebe vzdálené. Okrajové trny rovné, jehličkovité, se širší bází, šedobílé barvy; středových trnů 10, asi 8 mm dlouhé, černé, s bledou bází. Poupata otrněná, trny bílé až hnědé, v trsech po 15–20, 3–18 mm dlouhé, při bázi s bílou vlnou; květy nálevkovité, 40–60 mm dlouhé, 90 mm široké, krémové, se zelenohnědým jícnem; květní trubka 10–15 mm dlouhá, 8–15 mm široká, tmavě zelená až olivová; lístky okvětní 50 mm dlouhé, 8 mm široké,  vně často s hnědavým či růžovým středním proužkem; čnělka bělavá, 25 mm dlouhá, blizna zelená, 10–16klaná; tyčinky bělavé či zelenavé, 12–15 mm dlouhé, prašníky žluté. Plod kulovitý, dozrává 3–4 měsíce po odkvětu, 40 mm široký, se zaschlým zbytkem okvětí, ve zralém stavu zelený s červeným odstínem. Semena černá, kulovitá, 1,3–1,4 mm dlouhá, 1,0–1,1 mm široká, testa bradavičnatá, perforovaná.

Variety a formy

Od nominátního poddruhu se subsp. deherdtii liší hlavně krémovou či žlutou barvou květu, delším tělem a také kořeny, které jsou u nominátního poddruhu jednotlivé, kulovitě ztlustlé, zatímco u subsp. deherdtii jsou popisovány spíše jako podlouhlé, vřetenovité („mrkvovité“) hlízky ve větším počtu.

Co se týče diskuse k taxonomickému řazení E. tamaulipensis subsp. deherdtii, je těžké se přiklonit k tomu či onomu soudu. Většina autorů barvu květu považuje za znak nepříliš podstatný k tomu, aby na jeho základě byl stanovený samostatný taxon. Tyto rostliny jsou však právě díky svému květu, v rodu Echinocereus tak výjimečnému, velmi snadno identifikovatelné a jsem si jistý, že si zaslouží samostatný status. Záleží pak na každém z nás, jestli je mu bližší analytický „backebergovský“ přístup nebo syntetický přístup americké školy a zařadí si „deherdtii“ jako varietu či poddruh. Na tomto místě bych se ještě zmínil o susp. waldeisii. V Langeho revizi sekce Wilcoxia se objevuje nová kombinace – E. tamaulipensis ssp. waldeisii, ale bez valného popisu. Terry L. Corbett ve svém indexu na stránkách Echinocereus online řadí ssp. waldeisii k synonymům E. tamaulipensis ssp. deherdtii.

Polemika stran oprávněnosti samostatnosti E. tamaulipensis byla již uvedena u textu nominátní subspecie, a v celku platí jistě i pro subspecii deherdtii.

Výskyt a rozšíření

Rostliny osídlují křovinaté pouštní oblastiv hraniční části mexických států Tamaulipas,San Luis Potosí a Nuevo León severojižně od Matehualy po Villa Hidalgo, z východu na západ od Huizache k Tule, v nadmořských výškách 1000–1500 m. Rostou v minerálních písčitých půdách, v křovinách, které poskytují jejich křehkým stonkům stín a oporu.

Holotyp v herbáři Jena

Poznámky

Kolem oblasti výskytu subsp. deherdtii se vyskytuje řada zmatečných údajů. V knize Echinocereus, autorů Blum et al. (1998), je uveden výskyt dost vágně, jako hraniční oblast států Tamaulipas a San Luis Potosí. V knize je vyobrazena rostlina odpovídající popisu se studijním číslem RH 119, a jako lokalita je uvedeno Huizache, SLP. Východně od Huizache byl r. 1988 sbírán D. Waldeisem holotypus E. tamaulipensis ssp. waldeisii. Za objevitele je však považován Dr. J. Meyran. Dalším otazníkem je údaj, který je uveden u herbářové položky holotypu, který je uložen v Herbarium Haussknecht, Jena. Na herbářové položce se nachází jeden jednotlivý a jeden vidlicovitě zdvojený stonek + fotografie zaschlého květu a dvě fotografie rostlin v květu. To by nebylo ještě tak podivné, jako doprovodný text, ve kterém se píše, že rostliny byly fotografovány ve sbírce firmy De Herdt 25. 5. 1991 – a jejich originální (tedy typová) lokalita je uvedena jako El Sol v mexickém státu Coahuila. Tato informace tedy koliduje s údajem o areálu rozšíření ve výše zmíněné knize. V Langeho revizi sekce Wilcoxia je v přiložené mapce zakreslen výskyt ssp. deherdtii ve státě Coahuila a ssp. waldeisii hraniční oblasti států Tamaulipas, San Luis Potosí a Nuevo León. Bill Weightman v Brit. Cact. Succ. J. popisuje E. tamaulipensis subsp. deherdtii jako doprovodnou rostlinu  na lokalitě Ariocarpus agavoides subsp. sanluisensis, která se vyskytuje v municipiu Guadalcazar, ve státě San Luis Potosí. To celkem odpovídá údajům od Bluma. Nevárez našel Astrophytum caput-medusae poté, co dostal informaci o žlutě kvetoucí wilkoxii ve státu Nuevo León. Naši terénní znalci ve svých studijních údajích Echinocereus tamaulipensis subsp. deherdtii nezmiňují nijak často. Našel jsem jen jediný údaj – Wilcoxia waldeisii VM 717, Presa de Guadalupe. Dle mého názoru je tedy třeba hledat centrum výskytu opravdu v pohraniční oblasti států Tamaulipas a San Luis Potosí v trojúhelníku mezi městy Matehuala, Villa Hidalgo a Tula

Literatura

Anderson E. F., The Cactus family, p. 244, 2001

Blum W., Lange M., Rischer W. R. et Rutow J., Echinocereus: Monographie, p. 281, 1998

Halda J., Atlas kaktusů, Echinocereus poselgerii, 3: 11, 1988

Lange M., Echinocereus sect. Wilcoxia: eine Revision, Kakt. u. and. Sukk. 46: 133-144, 1995

Taylor N. P., The genus Echinocereus, p. 137–139, 1985

Velazco C. G. et Nevárez M., Cactaceas y Suculentas Mexicanas, 47: 76–86, 2002

Weightman W., Brit. Cact. Succ. J., 20: 76–79, 2002

Pěstování

Kultivace nečiní pro zkušeného pěstitele velké potíže. Dostatek světla, tepla a citlivá zálivka rostlin zasazených v propustném substrátu dávají možnost dočkat se dospělých kvetoucích rostlin. Růst je zpočátku pomalý, protože rostliny vytvářejí podzemní zásoby, později je celkem rychlý, podle podmínek přirůstá i 5–10 cm za rok. Starší části rostlin dřevnatějí, proto doporučuji rostliny trošku vertikálně vést ještě v době, kdy jsou stonky relativné ohebné.

TOPlist