PERESKIA

PERESKIA GRANDIFOLIA Haworth

Pereskia grandifolia Haworth, Suppl. Pl. Succ. 85 (1819)

Cactus grandifolius (Haworth) Link 1822

Cactus rosa Vellozo, José Mariano da Conceição, Fl. Flum. 206; v. t. 27.

Pereskia ochnocarpa Miqu.

Pereskia grandiflora Hort. ex Pfeiff., Enum. Diagn. Cact. 177.

Pereskia tampicana F. A. C. Weber, Bull. Mus. Hist. Nat. (Paris) 4: 167. 1898

Rhodocactus grandifolius (Haworth) F. M. Knuth, Kaktus-ABC, 97 (1935)

Rhodocactus tampicanus (F. A. C. Weber) Backeberg Cactaceae (Backeberg) 1: 115.

Domorodé názvy: Guamacho morado, Ora pro nobis, Quiabento, Rose cactus, Sabonete

Jméno druhu znamená v překladu „velkolistá“

 

Popis

Roste jako keř nebo malý strom o výšce 2 – 5 m. Stonek je vzpřímený, často zahnutý do oblouku. Kmen až 20 cm v průměru, šedohnědý, drsný. Listy jsou variabilní ve tvaru i velikosti, eliptické až kopinaté, 9 – 23 cm dlouhé, 4 – 6 cm široké. Řapík 5 – 12 mm dlouhý, žilnatina zpeřená, na rubu listu prominující, laterální cévy v počtu 7 – 13 se úhlovitě rozbíhají. Trny na větvičkách v počtu 0 – 8, uspořádané v neuspořádaných trsech, 1 – 4 cm dlouhé. Na starších větvích a kmeni ve větším počtu v trsech po  25 – 90ti, 2 – 6,5 cm dlouhé. Květy se objevují terminálně na větvích v hustých květenstvích obsahujících 10 – 15, někdy až 30 květů na 30 mm dlouhých stopkách. Nápadné 30 – 50 mm velké světle růžové, růžové až purpurově růžové květy podobné šípkové růži kvetou 1 – 2 dny. Blizna bílá, s 5 – 7 laloky. Bílé nitky různých délek nesou žluté prašníky, které obepínají čnělku až k blizně. Hruškovité plody obvykle v trsech, 5 – 10 cm dlouhé a 3 – 7 cm v průměru, zelené až žluté barvy s drobnými lístky. Mají tlustou dužinu s malou centrální dutinou, kde se nachází několik  málo semen. Semena velká, černá,  lesklá, mandlovitého tvaru 4 – 6 x 4 x 2,3 mm (vlastní měření 6ti semen).

Variety a formy

ssp. grandifolia Haworth – má kališní lístky zelené až růžové, zřídka ohnuté, okvětní lístky delší -  15 – 33 mm, prašníky zlatožluté. Vyskytuje se původně ve východní Brazílii, ale pěstitelsky se rozšířila i do dalších tropických oblastí.

ssp. violacea (Leuenberger) N. P. Taylor & Zappi 1997 – se liší kratšími, 10 – 18 mm dlouhými, purpurově zbarvenými a zahnutými sepaly i petaly a bledě žlutými prašníky. Roste v přechodové zóně lesů a savan brazilských států Espírito Santo a Minas Gerais v nadmořské výšce 600 – 1400 m n. m.

Výskyt a rozšíření

Údaje o výskytu Pereskia grandifolia jsou skoupé, většinou se uvádí, že roste v Brazílii. Ani moje databáze polních čísel, obsahující na šedesát tisíc údajů o lokalitách kaktusů, není příliš sdílná. Nominotypickou subspecii uvádí ve svých sběrech Leopoldo Horst – HU 492, Diamantina, Minas Gerais. Subspecies violacea je pak uváděna z Malacacheta, Minas Gerais (HU 226), Calatina, Espírito Santo (HU 597) a SW Calatina, Esp. Santo (Pierre J. Braun BR 476)

Poznámky

Charles Plumier sbíral rostliny dnešního rodu Pereskia koncem 17. století a rod popsal roku 1703. Rod je pojmenován po Nicolas-Claude Fabri de Peiresc, francouzském učenci. Carl Linnaeus ve svém díle Species Plantarum jméno zavrhl a použil Cactus s druhy Cactus pereskia a C. portulacifolius. Jméno znovuvzkřísil Philips Miller v r. 1754. V současnosti rod zahrnuje 17 druhů a jsou do něj řazeny nejprimitivnější kaktusy.

Rod Pereskia je mezi kaktusy zvláštní také svým metabolismem. Většina kaktusů uplatňuje CAM metabolismus (crassulacean acid metabolism), rod Maihuenia výhradně C3 metabilismus běžný u nesukulentních rostlin. A pereskie umí obojí! Stonky provozují CAM – přes noc tedy fixují CO2 do kyselin, aby ho za dne při uzavřených průduších bez přístupu vzduchu, ale pod palbou slunečních paprsků, přetvářely na cukry, zatímco listy si vesele žijí v C3 režimu… A aby toho nebylo málo, listy jsou opadavé. Čili variant je mnoho, život si cestu najde. A když jsem u těch listů, z jedné areoly mohou vyrůstat opakovaně po více sezón a taky ne jen jednotlivě; na mojí rostlině jsem pozoroval i tři listy v jedné areole. Z areol vyrůstají pouze trny, nikoliv glochidie.

V Brazílii jsou pereskie často používány v okrasné výsadbě, větvičky s květy se trhají do váz. Podobně se používají i další druhy v jiných částech Latinské Ameriky.

Pereskia grandifolia je často uváděna mylně jako Pereskia grandiflora.

Literatura

Anderson E. F., The Cactus Family, p. 37, 568-569, 2001

Backeberg C., Die Cactaceae, 1: 116, 1958

Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 356, 396, 1976

Herm K., Hofacker A., Heek W., Charles G., Bohle B., Strecker W., Heimen G. Kakteen in Brasilie/Cacti in Brazil p. 56, 72

Innes C., Glass Ch., Kaktusy, ilustrovaná encyklopedie, p. 241, 1992

Mareček a kol., Zahradnický slovník naučný, 4: 259, 1999

Metzing. D., Thiede J., Schumannia 3, Kakteen und andere Sukkulenten in Brasilien, p. 152, 2001

Vermeulen N., Kaktusy, p. 8, 1998

Pěstování

Vidět u nás vzrostlou pereskii není běžné; před časem jsem viděl krásnou v botanické zahradě v Praze, možná tam ještě roste. Moje rostlina pochází z řízků z jedné polské botanické zahrady. Zasadil jsem je čerstvé do čistého písku, otrhal listy a čekal…. Uhnily všechny až na jeden, který svůj růst prozradil ohromně tlustým kořenem, který vyrostl z drenážní dírky a povalil květináč s rostlinou. Rostlina neroste příliš rychle, v létě může být v trvale vlhkém substrátu, má ráda dost živin. Dle toho vyrůstají více či méně dlouhé listy. Také jejich barva kolísá od žlutozelené po sytě zelenou dle výživy. Výhodou je, že když se jedna sezóna nevydaří a rostlina opadá, příští rok máme zase šanci mít pěknou kytku. V zimě rostlinu nezalévám vůbec, dokud neshodí listí. Rostlina je ale velmi tolerantní, myslím, že by se dala pěstovat zelená celoročně. V létě pak kvete sériemi krásných květů, podobným spíše šípkové růži než kaktusům. Z některých květů se vyvíjejí zelené hruškovité plody, většinou bez semen, ale dvakrát se mi podařilo pár semen nalézt. Co říci závěrem? Zajímavá rostlina. Dejte ji manželce, manželovi, bude se jim líbit. A nebudou tušit, že tak trochu kaktusaří…

TOPlist