Pelecyphora strobiliformis

    Druhým zástupcem rodu je Pelecyphora strobiliformis, známá spíše pod starším názvem Encephalocarpus strobiliformis. Byla popsána roku 1927 Werdermannem jako Ariocarpus, o dva roky Bergerem přeřazena do samostatného rodu Encephalocarpus. Až náš A. V. Frič správně zařadil tento mexický skvost podle shodného květu a semene do rodu Pelecyphora. Na tomto místě se omlouvám, byť jsem bytostně přesvědčený, že je to pelecyfora, že této kytičce říkám „encefík“. Je to kratší a jak by řekl Švejk – „maršbaťák je maršbatalión, my to tak zkracujem…“ Encefík byl mým dětským a pubertálním snem. Znal jsem ho z fotografie z Backeberga (mimochodem, je to i dnes velmi pěkná fotka) a viděl jsem ho ve dvou sbírkách, ale jejich majitelé je nebyli schopni rozmnožit. Ono to není zas tak jednoduché, semena jsou ukryta hluboce v rostlině (odtud i jméno Encephalocarpus – en kefalos znamená „v hlavě“ a týká se to právě ukrytí plodu a semen), kde spočívají kdovíjak dlouhou dobu, já osobně si myslím, že je to pět a více let. Zkoušel jsem vysévat semena, která jsem dloubal z vrcholové části rostlin a klíčivost nebyla nic moc. Ale z nižších partií klíčila velmi dobře. To také potvrdili někteří pěstitelé, kteří se dostali k importům. Po jejich zasazení a zalití se objevily spousty semenáčků ze semen, která vypadla spoza starých šupin. A propos, před mnoha a mnoha lety, když ještě chrudimská burza nebyla v současných prostorách a CITES zahrnoval snad jen pandu a slona, jsem propásl možnost koupě importů, které tam kdosi po 360 ti Kčs nabízel. Myslel jsem si, jak pomohu mexické přírodě a pak si rval vlasy… Jó, když můžeš něco koupit, udělej to hned. A to platí na burze i dnes.

 Pelecyphora strobiliformis MZ 646, Ejido La Soledad, NL

    Ale zpátky k encefíku. Je to jedna z mých nejoblíbenějších rostlin a budu to určitě vzpomínat i u druhého oblíbence, skafíku, že kdybych měl sedět na doživotí a moci si vzít jedinou kytičku na okno, budu váhat právě mezi těmito dvěma skvosty. No a když už jsem se po velkých letitých peripetiích konečně dostal do Mexika, nemohl jsem nenavštívit lokalitu Pelecyphora strobiliformis. Naštěstí nepatří mezi ty superšpekózně tajné a pěkný Karlův článek v Novinách je dost instruktivní, aby se lokalita dala najít. Navíc v těsné blízkosti rostou další klenoty, jako Turbinicarpus pseudopectinatus var. rubriflorus (to je jedna z těch dvou vyřazených pelecyfor, jak jsem psal výše), Gymnocactus suberraneus a Mammillaria albicoma.

    Tak jsme s Marťasem jednoho krásného dne vyrazili na devadesátý kilometr, zaparkovali auto, absolvovali kontrolu federálů a vyrazili pekelným vedrem na lokalitu. Obloha byla azuro, větřík se někam schoval a nadmořská výška ubrala ozónu. Byť jsme byli v Mexiku už týden, pěkně jsme se spálili. Ale to jen na okraj. Hned kousek za zaparkovaným autem jsme se těšili z Turbinicarpus pseudopectinatus a Mam. albicoma, taky jsme poprvé viděli telák, T. bueckii. Ale mě to hnalo dál, za encefíky. Podle GPSky jsem tušil, že to bude někde více na kopci a taky jsem měl v hlavě fotku z Novin. Takže jsem proběhl mezi fosuláky, echinocereusy, T. bicolor, G. uncinatus, kandidami a kdoví čím ještě, abych konečně stanul na místě zaslíbeném. Ten plácek byl zřejmý už z dálky. Byl prostý většiny vegetace, barva kamenů připomínala spáleniště. Byly červenohnědé až černé. Stejný substrát jsme později viděli i u aselliformisky. Bylo zvláštní, že ve stejné nadmořské výšce na jiném místě kopce žádné encefíky nebyly. Doprovod tvořila občas nějaká Neolloydia conoidea. Viděl jsem ji na mnoha lokalitách a nejhustěji rostla vždy na nejsušších částech dané lokality – a u encefíků jich bylo pár a vyloženě živořily. Musí to tam v létě být opravdu peklo. V okrajových částech se dal najít ojedinělý T. bueckii. Co se týče encefíků, byla jich tam spousta, často rostly ve skupinách a nebyla nouze o semenáčky. Populace je stabilní a nepřipadne mi nějak zdecimovaná. Nenašel jsem žádné viditelně poškozené rostliny a nemohu potvrdit, že někteří naši experti sbírají semena tak, že prostě vyříznou vegetační vrchol. Možná ty skupinky byly vícehlavé rostliny, které se z této dekapitace vzpamatovaly, ale spíše si myslím, že šlo o semenáče, které rostly vedle sebe. Koneckonců encefíky ve vyšším věku odnožují i spontánně. Podařilo se mi pracně získat bez sebemenšího poškození rostlin i pár semínek a světe div se, vyklíčila už druhý den po výsevu. A prakticky všechna. Tři roky po výsevu roubovanci na Pereskiopsis ukázali první kvítky. Studijní číslo této populace je PA 0137:

 

    Na třetí mexické cestě nás náhoda zavála na nocleh do Matehualy. Spát jsme chtěli v Dr. Arroyo, ale všechny hotely byly obsazené federály. Bylo před volbami a policajti měli rojení. Byli všude. Na nocleh jsme museli jet do Matehualy, kde jsme našli dva volné pokoje mezi několika desítkami ubytovaných po zuby ozbrojených policistů, kteří celou noc vyjížděli na hlídky. Ráno jsme jeli zpátky na sever, chtěli jsme dojet až do Aramberri. Cestou jsme se zastavili asi v půli cesty do Dr. Arroyo na odboče na El Ejido el Refugio y el Reparo. Vedle cesty je nízký pahrbek. A na něm rostou tisíce encefíků. Neskutečně hustá populace, rostliny všech věkových a velikostních kategorií. Je jimi doslova posetý celý kopec. Mezi nimi krásné neolloydie, fosuláky, hexaedroforusy i několik retusáčků. Rostliny mají studijní číslo PA 1213:

    Výskyt tohoto kaktusu není omezen jen na stát Nuevo León, známé jsou populace i ve státech San Luis Potosí, Zacatecas a Tamaulipas. Typová lokalita u Miquihuany ve státě Tamaulipas byla prakticky vysbírána a upadla v zapomnění. Bohudík. Před časem byla znovu objevena a měl jsem to štěstí ji na podzim roku 2016 navštívit. Na malém plochém kopečku přímo na jeho temeni roste pár dospělých rostlin. Našel jsem jich deset, některé byly i vícehlavé, možná to byly i samostatné rostliny v trsu. V době mojí návštěvy byly rostliny ve velmi dobré kondici. Překvapivé ale bylo to, že zatímco na obou předchozích lokalitách byly bohatě zastoupeny všechny věkové kategorie, na té miquihuanské byly jen dospělé rostliny. Žádný dorost, žádný semenáček. Ani jeden jediný. Přitom musí rostliny dobře kvést a při jejich velikosti už léta dělat spousty semen. Kdo ví, v čem je zakopaný pes. Každopádně jsou to překrásné rostliny, které se liší od těch, které jsem dosud viděl. Měly plošší širší šupiny, z mého pohledu jsou zatím nejpěknější, které jsem zatím viděl. Byl jsem nedaleko populací v Sierra Jicote, kde rostou poblíž Ariocarpus fissuratus var. hintonii, ale pro nedostatek času jsem je zatím nenavštívil. Miquihuanská populace má studijní číslo PA 2201:

TOPlist