Ariocarpus scapharostrus

   Ariocarpus scapharostrus je doposud znám z jediného údolí v Nuevo León v Mexiku. Údolím protéká Rio Casillas a nachází se v něm městečko Rayones a několik dalších menších osad. Ariocarpus scapharostrus objevil v roce 1928 Friedrich Ritter a o dva roky později byl popsán Bödekerem. V roce 1992 Hunt navrhl změnu druhového jména na „scaphirostris“ a gramaticky to zdůvodnil. Nevím, kdysi dávno jsem někde četl, že jméno je platné, i když je v něm chyba, protože není důležitý jeho význam, obsah či forma. I kdyby to byl nesmyslný shluk hlásek, tak to platí tak, jak je to v popisu. Koneckonců u některých lidských jmen už taky nevíme, jak vznikla a přece je považujeme za právoplatné jméno. Třeba Antálek. Víte, co to znamená? Moje babička říkala, že je to z německého ein Teil, díl. Abych se musel psát Einteilek, protože to nějaký přemoudřelec gramaticky zdůvodní? To teda ani náhodou. Koneckonců většina mých příbuzných žije na východ od řeky Myjavy a to s němčinou nemá nic společného. Já mám radši vysvětlení, které mi dala jedna kamarádka, která studovala staroslověnštinu, polštinu a češtinu. Prý ve staročeštině existovalo slovo antalek a označovalo malý soudek na víno. Tomu říkám trefa do černého! Navíc The International Plant Name Index vůbec název scaphirostris neregistruje. Ale zpátky ke skafíku, jak mému miláčkovi důvěrně říkám já.

Ariocarpus scapharostrus PA 187, hrubá forma

Ariocarpus scapharostrus PA 187 se zbytky barvy a nezbytným hřebíkem s korálky

Ariocarpus scapharostrus PA 188, hrubá forma

   V rámci vnitrodruhového členění se objevila dvě jména. Našel jsem varietu či formu major a pak ještě var. swobodae Halda, Horáček & Panarotto, Acta Mus. Richnov., Sect. Nat. 5(4): 163. 1998. A tady narážím na nesrovnalost. Ariocarpus scapharostrus je druh, který opravdu zahrnuje dvě jasně odlišitelné jednotky. V české kaktusářské hantýrce nazývané jako hrubá, tvrdá či suchá, měkká forma. A jako var. swobodae byla popsána suchá, měkká forma. Pojmenování je podle pana Swobody, stejně jako turbinikarpus, který taky v blízkosti Rayones roste. Jedná se o rostliny, které i ve stavu plné hydratace vypadají, jako by nebyly úplně napité – tuberkule jsou ze strany zmáčknuté, mají ostré hrany, často s odstínem do červené či hnědé barvy, bývají i oschlé a olamují se. Tím se liší od typu. Jenže ouvej. U originálního popisu je fotografie, na které je právě jasně rostlina suché formy. Takže pokud by měla být popsána nějaká varieta, měla by to být právě hrubá forma A. scapharostrus. Navíc jsem já sám nechtě příčinou zmatků v našich sbírkách. Před lety jsem získal od Vaška Janského několik rostlin A. scapharostrus, které byly vypěstovány z importů, které k nám dovezl Heinz Swoboda. Jednalo se o hrubou formu. Když jsem prostřednictvím jednoho pěstitele nabízel k prodeji semena, uvedl jsem, že jsou z potomstva Swobodových kytek. A onen pěstitel, který vzhlížel k popisům J.J.Haldy jako k Písmu svatému, je hnedle označil jako var. swobodae. Nepomohlo mi vysvětlování a dokazování jeho omylu. Tvrdošíjně semena označoval jako var. swobodae a když se kouknu do některých nabídek v současnosti, na svém omylu neustále trvá. Pokud tento článek čte, třeba ho přesvědčí fotografie z originálního popisu:

Pro srovnání Ariocarpus scapharostrus PA 196:

   Jak už jsem několikrát psal, skafík je mezi kaktusy můj největší miláček a na mojí první cestě do Mexika byl jednoznačně hlavním cílem. Na cestu jsem se velmi dobře připravil, vytisknul jsem si na A2 poskládanou satelitní mapu, do níž jsem si pečlivě zaznamenal všechny GPS, které jsem jen sehnal. Dopracoval jsem se k nějakým šesti lokalitám v průběhu celého rayoneského údolí.

Ariocarpus scapharostrus PA 196, suchá forma

Ariocarpus scapharostrus PA 196, suchá forma

   Do Rayones jsme dorazili 28. října. Datum jsem naplánoval podle dat fotografií v nejrůznějších článcích na internetu a zkušenosti, že skafík patří spíše k později kvetoucícm ariokarpusům. Přijeli jsme od Galeany a vydali se na nejznámější lokalitu, která je hned nad čerpací stanicí LPG před Rayones. Je to malý kopeček pokrytý černou drtí z břidlice, všem pěkně na očích. Potulovat se po něm dlouho znamená koledovat si o kontrolu. Obsluze čerpačky jsme dali vychlazené Modelo a šlo se na kopeček. Skafíků je tam i dnes stále dost. Mnohé z nich jsou nastříkané žlutou barvou a vedle nich jsou na zatlučených hřebících barevné korálky. Barevné označení je možná pozůstatkem nějaké vládní dotace na výzkum, u korálků si myslím, že si prostě na podzim mechulíni označí kvetoucí kytky a na jaře pak podle toho hledají semena na kšeft. Ta žlutá barva musela dát skafíkům pěkně zabrat. Když si představíte, že nad terén koukají jen dva až tři centimetry tuberkulí a to je veškerá asimilační plocha, která kytičku živí a ještě to málo, co rostlina má, ji někdo zabarví olejovou barvou, tak to jsou skafíky pěkně chycené pod krkem. Naštěstí další vlna dotací a barvení nepřišla a na rostlinách je vidět, že to zvládly a obarvené tuberkule odrůstají. Někteří kaktusáři při návštěvě lokality vytahují hřebíky s korálky a tak se pro účely focení dají najít i nepoškozené fotogenické rostlinky. Zkusil jsem i kopec na druhé straně cesty, i tam se dá pár kytek najít, ale na sousedním kopečku směrem na Galeanu najdete už jen Echinocereus leonensis. V den našeho příjezdu skafíky nekvetly, měly pár poupat.

Ariocarpus scapharostrus PA 197, suchá forma

    Ubytovali jsme se v hotelu Santa Rosa. Stará babka po nás chtěla 200 pesos za osobu na noc. Dost drahý hotel. Za dvě noci 800 pesáků. Dal jsem jí pětistovku, dvoustovku a stovku. A bába, že to není správně. Nemohl jsem jí vysvětlit, že to správně je. Ona uměla na prstech počítat jen dvoustovky. A chtěla čtyři. Nakonec jsme to s Marťasem dali dohromady ve dvoustovkách a bába byla spokojená. Pak jsme vyrazili na opačný konec údolí. Zastavili jsme na jednom zajímavém kopečku nad jakousi školou. Kromě Mammillaria winterae jsme nenašli vůbec nic. Odjeli jsme k ranči u odbočky na Santa Rosa a zkusili jeden nadějný kopeček, bohužel bez úspěchu. Až na druhý pokus jsme uspěli. Vynechám množné číslo, Marťas uspěl. A tak začala naše dělba práce. Marťas hledal kytky, postavil u nich sněhuláka z kamínků a já pak hledal ty sněhuláky a fotil a měřil kytky. Po chvíli na nás vyjeli nějací mechulíni a volali něco o peyote a hnali nás dolů. Zkoušeli jsme je uplatit becherovkou, ale moc přesvědčivé to nebylo. (Letos tomu nebylo jinak, mechulín na nás hulákal a nadával opravdu jako pohan) S Marťasem jsme lokalitu opustili a já jsem vytipoval jiný kopec, který nebyl tak na očích. Skafíky jsme našli i tam a ve větším množství, jeden byl těsně před rozkvětem. Dali jsme na něj uříznutou PETku a těšili se na zítřek, že si nafotíme květy.

Ariocarpus scapharostrus PA 198, suchá forma

   Tak jsme strávili v Rayones tři dny. Štěstí nám nakonec přálo, protože poslední den, jako by mávl kouzelným proutkem, skafíky vykvetly. Prošli jsme mnoho kopečků a na devíti z nich jsme skafíky našli. Na jednom nízkém pahrbku prakticky nad cestou jich bylo tolik, že nebylo kam šlápnout, aby nějaký nebyl pod botou. Ale nemyslete si, že to byl hektar! Ne, jen pár metrů čtverečních se stovkami mrňavých rostlin. Ony se totiž i ty jednotlivé mikropopulace mezi sebou malinko liší. Jak jsem psal výše, nad školou jsme je nenašli. Poprvé. Ale poslední den, když kvetly, jich na místech, kde jsme před tím lezli po čtyřech, byly desítky. Ale byli to mrňouskové. Sotva tři čtyři tuberkulky, dva centimetry v průměru a kvetli. Jasně, byly tam i „gigoši“ o průměru čtyři centimetry.

Ariocarpus scapharostrus PA 205, hrubá forma

   Největší rostliny jsme našli na nejjižnějším okraji mně známého výskytu, kde byly rostliny až o průměru třináct centimetrů. Jednalo se o zástupce hrubé formy a lokalita je poměrně vzdálená od ostatních, málo známá a navštěvovaná a není vystavená tlaku sběratelů. A jak je to tedy s oprávněností vnitrodruhového členění? Já osobně jsem zastáncem tohoto členění, ať už na jakékoliv hladině. Hrubá a suchá forma jsou jasně odlišitelné vzhledem, areál jejich výskytu není promíchaný. Na severu areálu roste suchá forma a na jihu hrubá. Předělem je přibližně městečko Rayones a sám zatím nevím, kudy hranice mezi oběma formami přesně jde a jak jsou od sebe obě formy vzdáleny. Prý snad existuje mikropopulace, kde je možné najít rostliny vykazující znaky obou forem. Osobně si myslím, že to tak nebude.

Ariocarpus scapharostrus PA 206, miniaturní suchá forma

   A proč tedy v jediném údolí rostou dvě různé formy téhož druhu? Asi to není jako u mrkve na úhoru a na kompostu množstvím živin. Možná to bude v kvalitativních ukazatelích. Už loni jsem si všiml, že substrát, ve kterém roste suchá a hrubá forma, se od sebe malinko liší. A letos jsem si to chtěl prověřit. Sebral jsem si drť ze severního a jižního areálu a srovnal je vedle sebe. A potvrdila se moje domněnka, že jsou tam rozdíly. Suchá forma roste více ve skalách, kámen se odlupuje ve větších kusech a spíše ve formě dlouhých jehlic, navíc má světlejší barvu a odstíny barvy světle hnědé. Naproti tomu hrubá forma roste spíše v hlubším štěrku, který je tmavě šedý až černý a odlupuje se v drobnějších kusech. Obě formy preferují jihovýchodní svahy a hlavně vrcholky a hrany obnažených kopců s nadmořskou výškou kolem devíti set metrů. Suchá forma často sleduje spáry skal, rostliny jsou v jakýchsi řádcích.

Vlevo substrát, ve kterém roste suchá forma, vpravo substrát u hrubé formy

Ariocarpus scapharostrus PA 207, suchá forma

   Zajímavé je klíčení rostlin. Vzhledem k tomu, že jsou dospělé rostliny dost hluboko zasypané v drti a mravence jsem na lokalitách neviděl, myslím si, že bývají semena vyplavována dešti a plují spárami, kde se zachycují. Ale navíc jsem našel povícero rostlin, kde byli klíčenci ještě mezi tuberkulemi mateřských rostlin a stejně staří o pár centimetrů dále. Myslím si, že proud vody lijáků, které v Rayones bývají asi dost prudké, může unášet i semenáčky s několika tuberkulemi a ty se potom zachycují dále od mateřské rostliny.

Ariocarpus scapharostrus PA 206, klíčenci u mateřské rostliny

   A ještě jeden zajímavý poznatek. Loni jsem se ptal, jaká byla největší zima, když předloni zasáhla Mexiko vlna mrazů. A představte si, v Rayones naměřili mínus osmnáct stupňů. To byla dost velká rána pro pekanové ořechy, které jsou hlavní obživou rayoneských obyvatel. A na skafících to nepoznáte. Že bývá v údolí často dost velká zima naznačují i ferokaktusy, které rostou v kaňonu El Metates pouze na skalách desítky metrů nade dnem údolí. Proč nenajdeme jediný semenáček níže, když musí dospělé bohatě plodit?

Ariocarpus scapharostrus PA 210, hrubá forma, nejjižnější výskyt

Ariocarpus scapharostrus PA 210, hrubá forma

   Závěrem bych konstatoval, že jsem navštívil deset mikropopulací na trase více než jedenácti kilometrů vzdušnou čarou. Čtyři populace hrubé formy a šest populací suché formy. Viděl jsem stovky, či spíše tisíce rostlin a nemyslím si, že jako druh je Ariocarpus scapharostrus ohrožený vyhubením. To však neznamená, že si nezaslouží ochranu před pleněním. Z toho důvodu taky neuvádím konkrétní informace o umístění některých mikropopulací. Ariocarpus scapharostrus roste opravdu skrytě a není vůbec snadné ho nalézt, když nekvete. A mám další tipy, kde ho budu příště hledat, chtěl bych se zaměřit na hrubou formu, kde je rostlin i populací znatelně méně. Na sever od odbočky na Santa Rosa jsem je opakovaně hledal bez úspěchu, otázkou je výskyt dále na Montemorelos a Galeanu.

Ariocarpus scapharostrus PA 764, suchá forma

   Pěstování v kultuře vyžaduje propustný substrát, nebát se zalít, spíše málo a častěji, tak, aby subrstát do tří dnů vyschnul. U roubovanců je to samozřejmě jedno. Doporučení zalít kytky po odkvětu, aby udělaly semena, u pravokořenných skafíků rozhodně nedoporučuji. V mojí sbírce nemám problém s kvetením a tvorbou pylu. Pokud máte vlhký skleník, je možná lepší opylit osamocený květ jiným ariokarpusem a poznamenat si hybridizaci s tím, že na jaře vyhodíme plod. Proč? Podle mojí zkušenosti spíše zahnije rostlina od nedostatečně zaschlého vlhkého květu než od formujícího se živého plodu, který tvoří bariéru mezi rostlinou a zbytkem květu. V mém suchém skleníku skafíky bohatě plodí a snad i moje sbírkové rostliny svým potomstvem přispějí ke snížení tlaku na přírodní populace, abych mohl i svým vnoučatům jednou v Rayones skafíky ukázat.

Pohled do Rayoneského údolí z jihu

A nokonec ještě pár fotografií:

Ariocarpus scapharostrus PA 196, nejsevernější populace

Ariocarpus scapharostrus PA 196

A když kvetou, není většího štěstí... (PA 207)

   Na třetí cestě jsem měl opět Rayones ve své úplné režii. Jaká pohoda! Při plánování cesty mi něco říkalo, že poslední víkend v říjnu by mohla být zase slavnost sklizně pekanových ořechů, kterými je rayoneské údolí proslulé. V tu dobu je v městečku mumraj, spousta hostů, všichni jsou veselí, na náměstí je divadlo a muzika, spousta stánků, cerveza a takosky. Nevím, jestli náhodou či správnou dedukcí, ale slavnosti jsme trefili. Všichni se Rayones bojí a vedou se o něm neuvěřitelné skazky. S výjimkou rančera na Rancho El Porvenir, který nerad vidí cizi lidi na kopcích nad svým rančem a strážců pekanových sadů, jsou tam normální lidé. Vstřícní, usměvaví a milí.

   První rayoneský den jsme začali pokusem o Turbinicarpus swobodae, ale brzy jsme zjistili, že by to bylo časově hodně náročné, tak jsme skoukli Aztekium ritteri (podrobněji v příslušném článku) a vrhli se na oblast východně od Rio Pilón. První cestu ke kopcům nám zakázal místní rančer, takže jak říká Jarda, když to nejde předkem, tak to půjde zadkem. Dostali jsme se na kopec a překvapivě rychle našli další subpopulaci hrubé formy Ariocarpus scapharostrus PA 1339:

   Pak jsem se vrátil na moji známou PA 210 a potřetí zkoušel kopec na dohled, na kterém jsem na předchozích dvou výpravách neuspěl. Dalo to fušku, prolézal jsem ho po všech hřbetech, běhal nahoru, dolů, až  jsem nakonec uspěl, Ariocarpus scapharostrus PA 1349:

   Večer jsme popili a pojedli na slavnostech, nakoupili suvenýry a zásoby a přespali v hotelu Santa Rosa. Do stejnojmenného městečka jsme se vydali ráno, než se sluníčko dostane do rayoneského údolí. Zajeli jsme omrknout Thelocactus rinconensis ssp. hintonii. Pak jsme se vraceli zpátky na jih, opět jsem zkoušel kopec nad odbočkou na Santa Rosa - skafíky měly květnou sezónu, tak kdyby tam byly, určitě bychom je nepřehlédli. Nejsou tam. Na Porveniru měli po večerním ejchuchu maňána, tak jsme v klidu pochodili a pofotili na populaci PA 196. Zkoušeli jsme trošku popojet směrem na Casillas, ale po několika kilácích nekaktusového terénu jsme se vrátili. Populaci v El Coche jsme minuli a přejeli přes řeku do El Barreal. Žeňa zůstal v autě a s Igorem a Sergejem jsme se vydali do kopců přímo nad osadou. Našli jsme suchou formu Ariocarpus scapharostrus PA 1362:

   Zatímco se kolegové vrátili do auta, zkoušel jsem ještě další kopečky u El Barreal. Další mikropopulace sice nekvetla, zato to byly krásné rostliny, jedna vedle druhé. Opět suchá forma, Ariocarpus scapharostrus PA 1366:

 Zkusil jsem ještě jeden kopeček, kvetly na něm Ariocarpus scapharostrus PA 1369:

   Vrátili jsme se zpátky přes provizorní most - právě se tam staví nový, bytelný, podobný tomu, co se staví na příjezdu od Galeany. Protože na mě čekali v autě skoro hodinu, vynahradil jsem to kolegům návštěvou PA 207, to je populace odkud je fotka, kde se válím mezi kvetoucími skafíky. Letos tak bohatě nekvetly. Chlapi potřebovali nakoupit zásoby na cestu, tak nás se Sergejem vysadili u hřbitova a vrátili se do Rayones. Vylezli jsme na jeden opravdu prudký kopec, klepala se mi kolena, ale dal jsem to. Pod vrcholem a zvláště na holém temeni kopce rostla populace hrubých Ariocarpus scapharostrus PA 1370:

   Z vrcholu kopce byl vidět ještě jeden malý izolovaný kopeček směrem k Emiliano Zapata, ve zbývajícím čase do odjezdu jsme na něj zaběhli, už na náběhu kopečku jsem našel hrubou formu Ariocarpus scapharostrus PA 1373. U jedné rostliny jsem měl pocit, že by snad toto mohla být populace, kde společně roste suchá a hrubá forma, ale při podrobnější prohlídce rostliny jsem konstatoval, že se jedná o hrubou formu. Snažil jsem se najít další vhodné kopečky směrem na severozápad - tedy k místu, kde roste pouhých 1300 metrů vzdušnou čarou mně známá nejjižnější populace suché formy, ale žádný mi nepadl do oka, většinou jsou porostlé hustou zelenou vegetací. Poslední fotografie patří populaci PA 1373:

   A co mě napadá po třetí návštěvě rayoneského údolí? Skafíků je tam opravdu hodně a každý vhodný kopec má svůj skafík. Hrubé zasahují na sever po Emiliano Zapata, musím se tam vrátit a těch třináct set metrů konečně projít. Podle Sergeje Batova jsou geneticky suchý a hrubý skafík vzdálené na úrovni subspecie. Před časem mi Honza Říha poslal starou černobílou fotku od Honzy Krále, na které jsou obě formy vedle sebe. Prý je z přírody. Kdepak já tu fotku mám?... Potvrdil jsem si výskyt A. scapharostrus na levém břehu Rio Pilón - zatím nalezena jen suchá forma. Co mi zbývá? Zase se do Rayones vrátit!

   Tu fotku jsem nakonec našel, ale podle substrátu a toho, že hrubý roste úplně bez jakéhokoliv zásypu, jsou to nejspíš rostliny v kultuře. On i hrubý skafík dovede pěkně seschnout, jenže když je seschlý, má zelenošedou barvu, někdy až do žluta. Suchá forma sesychá do hnědých a červených tónů.

   V listopadu 2015 jsem se do Rayones opět vrátil. Chtěl jsem projít více levý břeh kolem El Barrial. Ano, letos se to jmenuje takto. Bohužel se mi na této straně řeky vůbec nedařilo. Všude byly ploty a zamknuté brány, v řece hodně vody, takže se nedalo přes ni projet u kaňonu El Metates. Navíc jsme den před návštěvou Rayones neúspěšně hledali Aztekium valdezii, což nám vzalo hodně sil. Tak jsem to letos vzal spíše odpočinkově. Zlehounka jsme potrénovali na jižních populacích hrubých skafíků PA 1339:

   Pak jsem se pustil do druhého úkolu, tedy hledat populaci, kde rostou obě formy pohromadě. Napřed jsem prošel populace u hřbitova PA 205:

PA 1370:

   Důkladně prostudoval nejsevernější hrubý skafík PA 1373, na který jsem v roce 2014 neměl dost času. Vyfotil jsem snad všechny nalezené rostliny, jednoznačně patří k hrubé formě, i když mají delší tuberkule než klasické populace z okolí čerpací stanice. Rostou i přímo ve skále, jak to většinou dělá suchá forma:

   Zkoušel jsem jít kousek na sever na další kopeček, ale byl už více zarostlý a skafíky na něm nerostou. Rozhlížel jsem se po okolí, kde by mohly ještě skafíky růst. Našel jsem jeden perspektivní, ke kterému jsme se přesunuli autem. Velmi rychle jsem na něm našel malé suché skafíky, pár jich kvetlo. Rostlin tam bylo opravdu hodně. Na místě jsem rostliny přiřadil k suché formě, ale při prohlížení fotek trochu váhám. Dvě rostliny, které rostly ve stínu keříků připomínají hrubou formu. Jestli je to tím, že rostou ve stínu? Nejblišží populace hrubého skafíku je odtud jen 650 metrů. Tak nevím, musím se tam vrátit a populaci důkladně prozkoumat, PA 1799:

   Při odjezdu jsem jenom na chvilku skočil na kopce nad čerpačkou, konečně jsem našel to místo s polotem na hřebeni, kde mnozí skafíky fotí. Sestoupil jsem i na místo, kde byly rostliny označené žlutou barvou a hřebíky, PA 187. Rostliny to zvládly, po žluté barvě už není téměř stopy, hřebíky zrezavěly a korálky se rozsypaly. Taky na plynové čerpačce je klid. Asi už není v provozu, vypadala opuštěně.

To bylo v roce 2015 všechno.

TOPlist